Podle většiny definic tradičních gramatik tvar tvořený ze slovesných kmenů mající některé vlastnosti společné se slovesy (zvl. vyjadřování událostí/dějů), jiné naopak s adjektivy (zvl. vyjadřování stavu), ale v obou případech mající na pravé periferii flexi, která vyjadřuje jako výraz ↗shody s jménem rysy rodu, čísla, pádu, které má toto jméno. Tradičně se rozlišují p. verbální a p. adjektivní.

1. Verbální participia jsou tvary, které vyjadřují stejnou událost, jakou vyjadřuje verbální kmen, z něhož jsou derivována; dají se pokládat (vedle ↗infinitivu) za ↗neurčité tvary slovesné. Jejich společnou syntaktickou vlastností je, že na rozdíl od finitních tvarů sloves neobsahují rysy osoba a číslo, a nepřidělují tedy subjektu nominativ. Patří sem:

(a) ↗‑l‑ové participium verbální // ‑l‑ové příčestí minulé (činné); viz ↗‑l‑ové participium. Derivují se od všech verbálních kmenů minulých (včetně těch, které jsou v ↗auxiliárech) a tvoří s ↗klitickými auxiliáry verbální komplexy vyjadřující ve větě čas události, a to préteritum (Já [jsem potkal] Marii), event. arch. plusquamperfektum (Já [jsem byl potkal] Marii), n. způsob platnosti události, a to kondicionál přítomný (Já [bych potkal] Marii) a kondicionál minulý (Já [bych byl (býval) potkal] Marii). ‑L‑ová participia mají tedy omezenou distribuci: objevují se jen v přísudku finitních vět, a mají jen tvary krátké pro vyjádření shody s rysy rod, číslo a pád podmětu: (On / Ona / Ono) ztuhl‑Ø/‑a/‑o …; (Ono) pršel‑o: Ono se mu dařilo / Dařilo se mu dobře. Analýzy viz ↗‑l‑ové participium, ↗préteritum, ↗kondicionál.

(b) ‑n‑/‑t‑ové participium verbální // příčestí trpné; viz ↗‑n‑/‑t‑ové participium dějové. Derivují se od verbálních kmenů minulých s agentem a aspoň jedním pravým doplněním a tvoří díky pasivní morfologii (přidáním sufixů ‑n‑/‑t‑) pasivní strukturu, tj. strukturu, v níž je agens vyjádřitelný instrumentálovým adjunktem a tranzitivní struktura intranzitivizována (absorbce akuzativu). V pozici přísudku vytvářejí tato p. verbální komplex se slovesem být konstruující pasivní větu finitní (i) n. přechodníkovou (ii) a p. mívá (ve spisovné č. musí mít) tvar krátký: (i) Petr [je chválen] (učitelem), (ii) Petr se dmul pýchou [jsa chválen] (učitelem), v pozici atributivní je bez slovesa být a musí mít tvar dlouhý: (Učitelem) [chválený] Petr se dmul pýchou. Analýzy viz ↗‑n‑/‑t‑ové participium, ↗pasivum.

(c) ‑cí‑ové participium verbální, které se derivuje od verbálních kmenů přítomných, které jsou typicky součástí struktury s rysem nedokonavost (člověk kouřící / kouřívající cigatery), nic (než kodifikace) nebrání derivaci od struktur s rysem dokonavost (člověk vykouřící denně dvacet cigaret). Po fonologickém zpracování má struktura, k níž se připojuje ‑cí‑, stejnou podobu, jakou má po fonologickém zpracování přítomný kmen s koncovkou 3. os.pl.: nes‑ou‑cí‑, ber‑ou‑cí‑, tisk‑nou‑cí‑, kup‑ují‑cí‑, pros‑í‑cí‑, děl‑a‑jí‑cí‑, js‑ou‑cí‑. V č. gramatologii jsou označována deskriptivními termíny, které se snaží reflektovat jejich vlastnosti, a to sémantické (aktivní verbální adjektivum pro současný děj // procesuální adjektivum), n. derivační (zpřídavnělý přechodník přítomný) (✍MČ 1, 1986:321, však souvislost s přechodníky popírá). K rozdílu mezi těmito p. (spící) a účelovými adjektivy (spací), pro školské mluvnice atraktivní u sloves typu kropit kvůli délce vokálu (kropící × kropicí), viz ✍Šimandl (2002).

(d) ‑ší‑ové participium verbální (knižní, až archaické, přejaté za obrození z ruštiny) se derivuje od verbálních kmenů minulých s rysem dokonavost: přines‑Ø‑ší‑, vybra‑v‑ší‑, natisk‑nu‑v‑ší‑, nakoup‑i‑v‑ší‑, vypros‑i‑v‑ší‑, uděl‑a‑v‑ší‑, by‑v‑ší. Po fonologickém zpracování má struktura, k níž se připojuje ‑ší‑, stejnou podobu, jakou má po fonologickém zpracování minulý kmen, k němž se připojuje ‑l‑ový sufix, a pokud tato struktura končí vokálem, objevuje se za mezi kmenem a ‑ší‑ epentetické v: přines‑Ø‑l‑ // přines‑Ø‑ší‑ × nakoup‑i‑l‑ / nakoup‑e‑n‑ // nakoup‑i‑v‑ší‑ / *nakoup‑e‑v‑ší‑. V č. gramatologii jsou označována deskriptivními termíny, které se snaží reflektovat jejich vlastnosti, a to sémantické (aktivní verbální adjektivum pro předcházející děj // aktivní rezultativní adjektivum) n. derivační (zpřídavnělý přechodník minulý). O rozdílech mezi těmito verbálními p. a ↗‑l‑ovým participiem adjektivním (vzniknuvší problém – vzniklý problém) viz např. ✍Jelínek (2003); dobře je vidět např. při derivaci reflexivních struktur: sesmeknuvší se × *sesmeklý se.

Participia (c) a (d) se v č. gramatologii pokládají za adjektiva, a to proto, že mají adjektivní flexi a objevují se v typické pozici adjektiv, tj. přívlastku. Derivují se od všech slovesných kmenů, které jeden svůj participant vyjadřují v pozici podmětu: přitížit se někomu – Ø × věřit někomu – věřící někomu, tedy i od kmenů ↗neakuzativních: blednoucí, zblednuvší, a mají všechny syntaktické vlastnosti (kromě subjektu), jaké má aktivní tvar slovesa, tedy např. tranzitivitu (Kluk myje Evu studenou vodou – studenou vodou Evu myjící kluk), reflexivitu (Kluk se myje studenou vodou / studenou vodou myjící se kluk // studenou vodou se myjící kluk) aj. Č. gramatiky analyzují ‑cí‑ a ‑vší‑/‑ší‑ jako jeden sufix, je však možná i analýza dvou sufixů: Podle ní sufix ‑c‑ / ‑š‑ vybavuje verbální strukturu rysem času: ‑c‑ nese rys [současnost] času události s časem jiné události, který tuto jinou událost orientuje k momentu promluvy, ‑š‑ nese rys [předčasnost] času události s časem jiné události, který tuto jinou událost orientuje k momentu promluvy. Sufix ‑í‑ vybavuje tuto strukturu rysem jmenný rod, který není ohodnocen žádnou hodnotou, ale který jí umožňuje objevit se jako modifikátor jména (stejný jako v ciz‑í‑) a vyjádřit koncovkou složené deklinace v relaci shody rysy rodu, čísla a pádu tohoto jména, a rys jmenný rod tak ohodnotit: gen.sg. (a) smějící‑ho se kluka / (b) kluka smějící‑ho se na dívku. Tato p. se neobjevují v kombinaci ani s auxiliárním být ani se sponovým být (smějící se kluk; Kluk se vrátil smějící se × *Ten kluk je smějící se); možné vysvětlení je to, že by se dostal do konfliktu rys [čas] vyjadřovaný sufixem ‑c‑ / ‑š‑, který hledá pro svou interpretaci čas jiné události, s rysem času, který tyto auxiliáry přidělují události, kterou vyjadřuje samo participium.

2. Adjektivní participia jsou tvary, které vyjadřují stav: (i) stav, který je výsledkem zasažení dějem, který vyjadřuje verbální kmen, z něhož jsou derivována: žena pokrytá diamanty interpretujeme tak, že žena nebyla pokryta diamanty a že ženu někdo pokryl diamanty n. že žena se sama pokryla diamanty); (ii) stav, který je v nějakém nespecifikovaném vztahu k ději, který vyjadřuje verbální kmen, z něhož jsou derivována: tělo pokryté šupinami neinterpretujeme nutně tak, že tělo nebylo pokryto šupinami a tělo někdo pokryl šupinami n. se samo pokrylo šupinami. Jejich společnou vlastností je, že jsou to kategoriálně adjektiva a mají taky distribuci adjektiv (viz ↗adjektivum), tj. objevují se jako přísudky, a to se sponou (Petr [je promrzlý / poraněný]; [Být promrzlý / poraněný] je nepříjemné; [Jsa promrzlý / poraněný] Petr zůstal v posteli) n. beze spony (Představil si Petra [promrzlého / poraněného]), nebo jako atributy (promrzlý / poraněný Petr), že mají pro vyjadřování shody vždy dlouhé tvary (a krátké tvary možné u ‑n‑/‑t‑ových adjektivních p. jsou příznakové stylisticky): Petr je promrzlý / *je promrzl; Petr je poraněný / je poraněn. Na rozdíl od verbálních participií mají význam kompozicionální (např. promrzlý) n. idiosynkratický (např. jedlý) a všechna adjektivní p. s významem kompozicionálním jsou derivovatelná z verbálních kmenů majících určité vlastnosti. Patří sem:

(a) ↗‑l‑ové participium adjektivní: prasklý, nasládlý …, minulý (analýza viz tam),

(b) ↗‑n‑/‑t‑ové participium stavové: raněný, krytý (analýza viz ↗pasivní participium); o kontextech, v nichž se oba typy (a) aktivní a (b) pasivní setkávají (promáčklý blatník – promáčknutý blatník a zhnisalá rána – zhnisaná rána) viz např. ✍Jelínek (2003).

(c) ‑cí‑ové participium adjektivní (vynikající, rozhodující …), srov. kontrast adjektivní part. (i) a verbální part. (ii): (i) vynikající víno × (ii) kvasící víno; (i) To víno je vynikající × *To víno je kvasící. Viz také ↗adjektivum, ↗‑l‑ové participium adjektivní, ↗‑l‑ové participium verbální, ↗pasivní participium.

Za p. se nepokládají ↗přechodníky. Jsou sice jako p. také tvořeny od slovesných kmenů a mají některé vlastnosti shodné se slovesy, na rozdíl od p. nemají flexi ukazující shodu jako adjektiva, nýbrž unikátní flexi i unikátní shodu (sg.mask. × nemask., v pl. stejnou pro všechny rody) a jsou ve větě adjunkty, čím sdílejí rys s adverbii.

Viz také ↗hybridní kategorie.